Jak jsem to měla já 2

V minulém článku jsem své vyprávění skončila v okamžiku, kdy jsem měla úraz cestou do práce. V tomto textu se budu věnovat tomu, co se přesně stalo a jaké to mělo následky pro můj další život. Dopředu mohu prozradit, že to nebylo jednoduché a následky byly dost velké.

Vraťme se tedy do onoho osudného rána. Byla ještě tma, když jsem šla do práce. Místy byl na chodníku led, ale byl přikrytý pod sněhem, takže jsem po něm nic netušíc vykročila, uklouzla a zlomila si nohu. Najednou jsem byla na zemi, cítila jsem strašnou bolest v noze, se kterou jsem nemohla vůbec hýbat. Hlavou se mi honilo, jak se dostanu do práce, odkud by mě jistě odvezli k lékaři. To ráno jsem totiž šla zkratkou kolem hřbitova, kde nebývá ani živáčka. Nebylo to jednoduché, noha bolela jako čert. A to jsem ještě netušila, jak moc jsem si ublížila.

Nezbývalo, než se dostat někam mezi lidi. Tak jsem se pomalu, co mi bolest v noze dovolila, sunula kupředu. Měla jsem v té chvíli veliké štěstí, protože jel kolem autem nějaký mladý pán. Moc jsem ho neznala, ale bylo vidět, že se na mě dívá a zvažuje, jestli potřebuji pomoc, nebo jestli patřím k těm, kteří to v noci trochu přehnali s alkoholem a ještě se nestihli dopravit domů.

Otevřel okénko u auta a zeptal se mě, co mi je, zda něco nepotřebuji. Tak jsem mu poděkovala, že zastavil, a vysvětlila jsem mu, co se stalo. Řekla jsem mu, že jsem šla do práce do bývalé školy, kde jsem byla zaměstnaná jako šička, a že mám pravděpodobně zlomenou nohu, protože jsem uklouzla a nemůžu s ní hýbat.

Tak mi pomohl nalézt dopředu do auta a odvezl mne do práce, kde jsem věděla, že mi pomohou a postarají se o mne. Přeci jen jsem ho neznala a netušila, kdo to je, tak jsem se s ním nechtěla zdržovat delší dobu v autě. Ale v ten moment jsem mu byla vděčná, že neujel a pomohl mi.

Dojeli jsme před budovu, ve které pracuji, a vstříc nám přišel „pán pro všechno“, náš skvělý pomocník, který v podniku opravoval stroje, jezdil a dělal, co bylo třeba. Když zjistil, co se mi stalo, pomohl mi a odvezl mě do Sušice, do místní nemocnice, na chirurgii.

Tam mi hned udělali rentgen a výsledek byl šokující. Jak později trefně poznamenal můj obvodní lékař: „Paní Hlůžková, vy jste si zlomila nohu tak moc, jako byste na tu nohu spadla z 3. patra.“ Zlomila jsem si totiž holenní kost, rozbila si kotník a k tomu se mi na patě ještě odštíply 2 kosti. Tak to byla diagnóza mého zranění, ještě ten den jsem musela podstoupit operaci, při níž mi na holenní kost připevnili jakési šrouby a destičku, abych měla nohu zpevněnou, a podobně mi museli zpevnit i kotník pomocí šroubů a drátů, abych do budoucna vůbec mohla chodit. Po operaci zbylo na noze 27 stehů.

Tak to byl výsledek mého pádu, který měl za následek komplikované zlomení nohy. A aby toho nebylo málo, tak jsem s nohou marodila opravdu dlouho. Celý jeden rok jsem s nohou měla problémy. (Po zahojení šití mi ponechali nohu v sádře a pak se po čase vyndávali dráty, kterými mi nohu zpevnili. Po roce se musely vyndat i šrouby a kovová dlaha, které jsem v noze měla.)

Tak jsem se po nemocenské ocitla v invalidním důchodu. Bohužel jsem měla do té doby veškeré dluhy tak akorát vysoké, abych je zvládla splácet z vydělaných peněz. Jenže příjem najednou nebyl a vše, co jsem měla, šlo do háje. Poslední nadějí bylo, že za úraz na obecním chodníku dostanu nějaké peníze od obce, ale pojišťovna mi nakonec nic nevyplatila, protože bylo rozhodnuto, že k úrazu došlo na vedlejší cestě, která nemusela být udržovaná. Zkrátka to byla moje chyba, jak jsem se dozvěděla.

Najednou jsem byla po uši v dluzích. Nejdříve jsem se snažila je splácet z nemocenské a pak z invalidního důchodu. To ale nebylo dlouhodobě možné, protože na vše příjem nestačil.

Jak jsem byla delší dobu doma, ozval se mateřský instinkt a pořídili jsme si třetí dítě. Já jsem si ho moc přála a těšila se na něj. Na silvestra se tedy narodil syn Josef. Dneska je mu 15 let a už má 182 cm, což se mi zdá až dost, ale jsem ráda, že ho mám.

Bohužel byl po narození často nemocný. Dost trpěl na zánět průdušek a jen do jednoho roku byl šestkrát v nemocnici. Nakonec mu paní doktorka z alergologie řekla, že má po mně astma, ale jinak zatím alergie nemá. Já jsem totiž astmatička a alergie mám, ale neléčím se, zatím to zvládám bez léků.

Dluhy jsem moc nezvládala, ale stále jsem doufala, že se to pomalu srovná, že to doplatím. Jenže to jsem si jen myslela. Home Credit se pomalu začínal bouřit a vyhrožovat mi, že to zpoplatní. Takže jsem řešila, kde si půjčit, abych mu to splatila. Doma jsme se kvůli dluhům hádali. Když byl synovi skoro rok – vzpomínám si, že to bylo v září, když přišly ty velké povodně roku 2002 – dostal manžel konečně práci. A já jsem najednou uvěřila, že bude vše v pohodě. Co myslíte, bylo to tak? Jak se vyvíjel můj život dál, Vám zase prozradím příště.

 

Napište mi, jak jste to měli s dluhy Vy. Pokud máte chuť, podělte se se mnou o krátký příběh, který se Vám stal. Nebojte, zaručuji Vám anonymitu. Třeba zjistíme, že jste dluhy vyřešili jinak a lépe než já, jsem zkrátka zvědavá.

Vaše Anna

Anna Hlůžková

Jsem člověk co se nebojí hledat řešení.

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.