Jak jsem to měla já 4

Osud měl jiné plány 

V minulém díle jsem své vyprávění skončila tím, jak náš vztah s manželem začal povážlivě skřípat. Dnes Vám povím, co bylo to, co změnilo náhle můj život, že se najednou zdály problémy v manželství malicherné…

Náš vztah se nevyvíjel správným směrem, jen jsme se hádali a ubližovali si. Oba jsme chtěli děti. Vlastnili jsme sice společně dům, ale byli jsme kvůli němu tak zadlužení, že jsme nevěděli co dál. A v momentě, kdy jsme si už jen ubližovali, se stalo něco, čemu dodnes nerozumím. Nejspíš rozhodl osud, jinak si to neumím vysvětlit. A dlouho jsem se s tím nedokázala smířit. V sobotu 26. 2. 2011 v 15 hodin přijelo k našemu domu policejní auto. Policisté mi přišli oznámit, že můj manžel měl nehodu, kterou bohužel nepřežil. Stála jsem na ulici a ptala se jako opařená: „Co když to není můj manžel?“ Hádali jsme se, to ano, ale najednou to bylo vedlejší, ani jsem si na to v tu chvíli nevzpomněla. Potřebovala jsem ujištění, jestli je to opravdu můj manžel, jestli to není omyl. Jenže policisté mi ukázali jeho občanský průkaz a řekli mi i datum narození. Byla jsem naprosto v šoku. Nevěděla jsem, co bude dál. Hlavou mi proběhla myšlenka, že to budu muset oznámit jeho rodině, se kterou jsem v poslední době nemluvila, protože jsme se doma hádali. Že bude třeba zařídit pohřeb a další věci kolem. Tím, že se mu to stalo v práci, i když se jednalo o sobotu, řešila to policie. Bylo tam porušení a další věci, takže jsem čekala, k jakému závěru policie dojde a co bude dál.

Pohřeb byl pro mě utrpením. Pořád jsem si říkala, že se z toho špatného snu zase probudím. Tím, že měl úraz a nemohl mi být tedy ukázán, jsem si říkala, co když neumřel, co když to není on… Prvních 14 dní si snad ani nepamatuji. Jen jsem ležela a na nic jsem nedokázala myslet. Pak jsem chodila jako tělo bez duše. Byla jsem ráda, že můžu chodit do práce, ta mi totiž umožňovala na tu bolest zapomenout. Měla jsem velké štěstí, že jsem měla v tu dobu syna Josefa, kterému bylo tehdy 9 let, pomáhal mi totiž, jak se dalo. Například vyzvedával zbylé děti ze školky. Já jsem je ráno vypravila a šla do práce, ale protože jsem pracovala až do 17. hodiny, domů jsem se dostala až po 18. hodině. Potřebovala jsem tedy jeho pomoc.

To, co mě ale čekalo dál, bylo jako sen. Čekalo se na vyřízení dědictví. Sice jsme měli dluhy, ale byl tady i majetek a pan právník, co vyřizoval pozůstalost, to vyřešil tak, že dluhy přepsal na mě s tím, že musím dětem splatit čistou hodnotu baráku bez dluhů. Ale co dál, to jsem netušila. Začala jsem se tedy vyptávat po bankách a snažila se najít nějaké řešení. Jenže jak mi v jedné společnosti řekli, do insolvence jsem jít nemohla, protože bych nemohla splatit povinnou 30% část dluhů. A tak mě všechny společnosti nechaly, abych se v tom trápila sama.

 

Musím se přiznat, že jsem dost dlouho manžela proklínala, že si odešel a mě tady nechal bez pomoci a s tolika dluhy. Žádný úvěr jsme neměli pojištěný, protože nás ani nenapadlo, že by se mohlo něco takového stát. Manžel se práce nikdy nebál, tak proč platit společnosti navíc další peníze, když se místo toho mohla smazat část splátky.

Po jeho smrti jsem si musela najmout právníka, aby dohlédl na to, že bude vše v pořádku. Začalo se totiž říkat, že si za to mohl manžel sám, a mrtví se bránit nemohou. Díky právníkovi a soudu jsme docílili toho, že jeho zaměstnavatel dostal podmínku za jeho smrt. Bylo to sice zadostiučinění, ale mně to v mé složité situaci nepomohlo. Stále jsem byla se 3 dětmi sama a s obrovskými dluhy. A navíc jsem nevěděla o nikom, kdo by mi pomohl všechny dluhy nějak vyřešit.

Až jednomu věřiteli došla trpělivost a dal náš dům do dražby. Docílil jeho prodání za naprosto směšnou cenu. Jenže já jsem nevěděla, jestli a jak se mohu proti tomu bránit. Když jsme se po prodeji domu nechtěli hned vystěhovat, vystěhovali nás násilím. A servítky si nebrali. Další společnost, které jsem nezvládala splácet dluhy, na mě podala návrh na konkurz. Nebylo ale z čeho brát, o dům jsme už přišli. Ale protože už byl konkurz vyhlášený, nedalo se s tím nic dělat. Daly se dohromady veškeré dluhy, bylo nutné platit insolvenčního správce a trvalo několik let, než byl konkurz ukončen. Ale během té doby co je, vyhlášený konkurz se shromáždí peníze, prodá majetek, pokud nějaký je a pak se rozdělí peníze. Peníze dostane nejdříve insolvenční správce, pak stát a pak společnosti pokud něco zbude.

Po tom, co nás vystěhovali, jsme museli urychleně najít nějaké bydlení. Vzali jsme tedy první byt, co se nabízel, a tak se stalo, že jsme na čas skončili ve Strakonicích. S mým bývalým manželem jsme v té době začali opět mluvit a jen díky němu jsme se mohli vůbec přestěhovat a začít nějak bydlet. Žít najednou v jiném prostředí nebylo jednoduché, stýskalo se nám po původním bydlišti – Nalžovkách. Tam jsme byli doma. Ve městě jsme se necítili tak dobře, nebylo to pro nás. A tak jsme po roce a půl byli šťastní, že jsme se mohli opět vrátit domů – do Nalžovských Hor. Najednou se uklidnila i dcera, sice jsme museli půl roku bydlet v Sušici u mého bývalého manžela, ale pak jsme se mohli nastěhovat zpět. Když říkám „zpět“ a „domů“, nemluvím samozřejmě o našem původním domě, ten byl už prodaný. Ale mezitím, co jsme bydleli v Sušici, se pro nás v Nalžovských Horách připravilo jiné bydlení, pronajali jsme si tam malý dům v řadové zástavbě. Od září 2015 tady začaly děti chodit do školy. Jen syn Josef již chodil na školu v Sušici a zbývalo mu dokončit 2 roky, a tak jsme se domluvili, že zůstane, kde je, a bude dojíždět autobusem. Dopravní spojení bylo dobré.

Jenže po ukončení konkurzu začaly chodit exekuce, jedna za druhou a dluhy nebraly konce. Nikomu jsme nestáli za radu nebo pomoc. Když jsem byla v jednom centru, které mělo lidem pomáhat řešit problémy s dluhy, řekli mi: „My nevíme, jak vám pomoct.“ Zdálo se mi, že snad zůstanu do konce života zadlužená, že to nezvládnu všechno splatit. Ale byla jsem přesvědčená, že si zasloužím dostat novou šanci. Ano, udělala jsem chybu. Ale to musím za svou chybu platit celý život takhle tvrdou daň?

Jednoho dne mi volal jeden exekutor a vyhrožoval, že přijde a vezme si i to málo, co mi zbylo. A to byla poslední tečka, sedla jsem si a podala insolvenci sama na sebe. Řekla jsem si: „A dost! Už to musí skončit.“ Nakonec jsem do insolvence přihlásila dluhy v celkové výši 1 200 000 Kč, což není zrovna málo.

Kdo má exekuci, ví, jak to chodí. Neustále volají a chtějí svoje peníze. Nezajímá je, zda na to máte, zda jsou jediní věřitelé, nebo jestli po úhradě splátky budete mít co jíst. Nic je nezajímá, jen to zaplaťte a hotovo. A tak začal další kolotoč. Možná to všichni, kdo dlužíte, znáte. Musím říci, že mě v nejtěžších chvílích na světě držely děti, v době, kdy jsem nevěděla co dělat, jak to řešit. V té době jsem ale myslela na to, že když se na všechno vykašlu a vzdám to, zůstanou na to mé děti samy. A ty dvě malé děti, které měly jen jednoho rodiče, už tak dost trpěly. A já jsem tady pro ně musela být, prostě jsem to musela zvládnout a být tady pro ně.

Dneska už mohu říci, že to mám za sebou. Mám vidinu, že budu dalších 5 let poctivě splácet, a to pouze těm věřitelům, kteří se mi přihlásili. Mám i radost, že po tolika letech budu mít i bankovní účet, člověk se prostě raduje z maličkostí.

Po tolika letech, kdy mi dluhy ničily život, věřím konečně ve světlou budoucnost a vidím konec toho všeho. Syn Josef úspěšně složil příjímací zkoušky na střední školu s maturitou, bude z něho, jak já říkám, ajťák. Bude zkrátka pracovat s počítači, programy a dalšími věcmi, které s tím souvisí. Bez těchto profesionálů se dneska neobejdou už ani prodavačky , protože technologie postupně zaplavují naše domovy a mění i zavedené profese. Jsem moc ráda, že se dostal na střední školu s maturitou, jsem na něj hrdá. A nikdy mu nezapomenu, že když jsem ho potřebovala, pomáhal mi. Věděla jsem, že vyzvedne děti a pohlídá je, než přijdu z práce. Sice to nebylo jednoduché a měl to dělat někdo jiný, ale on se této role ujal svědomitě a pomohl mi.

Na své životní cestě jsem potkala i spousty přátel a dobrých lidí. Například pan Sedláček z Klatov mě naučil spoustu skvělých věcí na počítači a nejen to. Pomáhal mi, než jsem v tom všem našla smysl, než jsem sama našla smysl života. Pochopila jsem, že jsem tady proto, abych lidem pomáhala. Navzájem jsme si stále oporou, víme, že kdykoliv bude jeden z nás něco potřebovat, pomůžeme si. A za to mu moc děkuji.

Dále je tady celá moje rodina. Pomohli mi a byly mi oporou. Bez rodiny bych to neměla tak jednoduché a nevím, zda bych to vůbec zvládla. A za to děkuji jak mé mamince, tak sestře Miloslavě a její rodině, mému bývalému manželovi a oběma starším dětem, mé dceři Anně a jejímu partnerovi Petrovi, kteří se starali o Pepu v Sušici a dávali na něho pozor. Díky nim jsem věděla, že je tam v bezpečí. Všem moc děkuji za to, že tady byli pro mě a pro mé děti.

Tohle je konec vyprávění o mém dosavadním životě. Nyní mě čeká budoucnost, uvidíme, jaká bude. Jediné, co vím, je to, že bude jen taková, jakou si ji udělám. Nemohu říci, že by za to někdo mohl.

A co Vy? Chcete mi povědět Váš příběh? Pokud ano, jsem tady pro Vás.

 

Vaše Anna

Anna Hlůžková

Jsem člověk co se nebojí hledat řešení.

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.